Včera jsme s Cashim strávili dlouhý večer plný neklidu. Našeho milého kamaráda, westíka Rexíka, pokousal pes. Vzal s tím i ruku naší nejmilejší tety Léni, a proto jsme se vydali hned za nimi na pomoc. Tedy já, Cashík raději zůstal doma, aby se nestalo ještě něco jemu.
Rexík to odnesl hodně natrženým uchem, proto jsme se ještě večer vypravili na vet pohotovost do Malenovic, kde nám ho zašili a ošetřili.
A majitelé toho psa, který trhal? Bezohlední parchanti. Trhání jen přihlíželi, nebránili mu, přivolaným policistům neotevřeli... A kam se potom dostáváme my, kteří se svědomitě snažíme starat o své miláčky a dáváme jim to nejlepší, co můžeme. Skončíme pokousaní od psa nekonečně sobeckých lidí, kteří si nedokáží vychovat ani přítele, který tráví čas po jejich boku... Anebo v tom byla nestvůrnost, která je pohltila a oni chtěli takovou bestii?
Lide jsou různí, různě hrůzní, težko jim věrit, težko nevěřit, nemožné bez nich přežít...